Vít Ondráček

Kurátor: Pavel Šmíd

VÝSTAVNÍ PROGRAM 2014

ČERNÁ DUHA V PARDUBICÍCH

Výstava strukturální černobílé malby kunštátského grafika, malíře a básníka Víta Ondráčka. Volné výtvarné fantazie vytvářené experimentální technikou Vám tentokrát představíme společně s galerií FONS. V galerii FONS uvidíte díla z cyklu DAKTYLOGRAMY, v Galerii města Pardubic na Příhrádku se ponoříte do autorovy ČERNÉ DUHY. K výstavě jsme vydali katalog s doprovodnými texty filozofa Petra Pazdery Payna a básníka Jaromíra Typlta.

Nechce si ani říkat malíř. Svou tvorbu nepovažuje za malířství — jenom za sen o malířství. Chová barvy v takové úctě, že se jich ani nedotkne. Tím usilovněji se je snaží vyvolávat na plátně pomocí různých poměrů šedi, černi a běli. Maluje bez barev, ale s vybičovanou vášní pro barevnost. Pojmenoval to ČERNÁ DUHA. A právem, neboť měnlivá tma jeho pláten skutečně jako duha září.

V letech 1995—1997 si poprvé zvolil cestu naprosté koloristické askeze, aby si prověřil, co to vlastně obnáší, zacházet s barvou. A aby mohl vůbec malovat. Přitom to ale myslel tak, jak se na tyhle věci myslelo přibližně o sto let dřív, kdy závěsný obraz ještě býval dějištěm netušených průlomů: s úctou až naivní, s utkvělou představou a s bezvýhradnou oddaností, tentokrát ale už bez jakéhokoliv generačního souznění s tím, co je ve vzduchu. Osudně dezorientovaný v čase, dá se říct.

Ondráček je malířem z vášně — věří v to, že jeho tahy projevují jeho energii a že na nich tím pádem záleží i jeho život. Když se mu nedostává na plátna, černají mu po rukama i prostěradla, snad aby byly naplněny Picassovy verše „a připravit lůžko jež mezi prostěradly /  ukrývá duhu.“

Maluje za každou cenu, vždyť i nejtěžšími mizériemi svého života se prodral se štětcem pevně sevřeným v ruce a právě pro něj, pro ten štětec. Než se odvážil — od roku 1991 — malováním začít i živit, nenechal se své posedlosti zbavit ani během denních směn dělníka na lince, pomocníka v pečovatelské službě, zedníka, natěrače, aranžéra výloh nebo písmomalíře.

Přinejmenším pošetile se ovšem chová i v úloze výtvarného profesionála. Neumí si hlídat, co se má a co se nemá, co se dělá a co nedělá, ale dokonce ani to, co je opravdu o život. Několik let po Černé duze maloval pouze rukama a prsty, bez štětců, a toto období tzv. Daktylogramů skončilo děsivou otravou, po které se pro Ondráčka mnohé barvy staly zakázaným jedem. Přesto dál sahá po barvách. To, co ho pohání, je navýsost romantická víra v sebeztvárnění.

— Z textu Jaromíra F. Typlta v katalogu, vydaném Galerií města Pardubic.