+ Archív výstav
Milan Bočkay: Obraz na plátně, plátno na obraze › 13/5–21/6/2015
Milan Bočkay
kurátor: Pavel Šmíd
VÝSTAVNÍ PROGRAM 2015
Obraz na plátně, plátno na obraze
Milan Bočkay se stal jedním z klíčových, určujících reprezentantů naší výtvarné kultury. Podílel se koncem sedmdesátých let na nástupu tehdy nejmladší generace – samozřejmě vzhledem ke změněným politickým podmínkám to bylo již na polooficiálních výstavách, především v bratislavském Ústavu aplikované kybernetiky SAV. Teprve v nových podmínkách se společně prezentovali pod egidou Združenie A – R. Od počátku to byl umělec, jehož tvorba měla v podstatě povahu intelektuální reflexe.
Své autentické usilování započal grafickými listy, litografiemi, na nichž jako jakousi konceptuální reflexi zvoleného média zobrazoval různě poskládané nebo pomačkané listy papíru, které pak rozvinul do první velké kapitoly své tvorby - kreseb. Vytvořil osobitou variantu analytické či fundamentální malby, tehdy stejně aktuální i na zbývající evropské scéně, která pochopitelně nebyla jakkoliv determinována mimouměleckými požadavky.
Jako jediný si právě tento umělec za médium svého zkoumání vybral veristickou malbu, ryzí „okaklam“, tradiční historickou techniku trompe l´oeil, k níž došel od přezvětšených hyperrealistických detailů vlastního těla. Další kresebné realizace mu umožnily rozehrát celou škálu iluzivně zpodobených, zdánlivých zásahů až po první citace a parafráze, jimiž mimořádným způsobem obohatil domácí československou výtvarnou scénu.
ČAS KLÁRY BOČKAYOVÉ A ILUZE MILANA BOČKAYE
Klára Bočkayová Jeden z vás ma zradí a iné príbehy, Galerie Stapro Pardubice, 13.5. - 26.6.2015
Milan Bočkay Obraz na plátně, plátno na obraze, Galerie města Pardubic, 13.5. - 21.6.2015
Lidové umění pro pop-artová východiska Kláry Bočkayové (1948, Martin, Slovensko) sehrálo zřejmě inspirační a stylotvornou roli srovnatelnou se vznikem české varianty kubismu na počátku dvacátého století. Tehdy domácí lidové formy nahradily vliv exotického afrického umění. Bočkayová čerpá méně z výtvarných motivů města a velkoměstské kultury, než z poetiky a fenoménu venkovských vyšívaných závěsů a kuchařek. V etapě pozdní moderny se mohl jevit tento materiál archaickým, archeologickým, zastydlým. Ve skutečnosti se folklor stal v šedesátých až osmdesátých letech výživným tématem i pro další slovenské umělce (Julius Koller, Stano Filko). Obrozenecký étos je ve slovenské umělecké tvorbě používán dodnes (Svatopluk Mikyta). Lze v tom spatřovat buditelské přesvědčení umělců a důkaz přetrvání obrozeneckých ambicí až do dneška. Včetně nacionalistických prvků zásadních pro udržení myšlenky národa. Jen o pár let dříve zkoumal lidové hudební motivy v souvislosti s osobní a národní identitou Milan Kundera v románu Žert, vydaném a zfilmovaném v závěru zlatých šedesátých.
Technika, kterou Klára Bočkayová používá převážně – frotáž, vychází ze surrealismu, ale jejím smyslem není vytváření jiných světů, právě naopak, dotek autentické minulosti, přes generace předané ženské zkušenosti. Beckettovská absurdita čekání na Godota souzní s ženským údělem života v očekávání, odvislým od patriarchální dominance. Surrealistickou akumulací může být také tvorba sbírky, jež je zároveň vytvářením archívu tak typického pro konceptualisty. Cílená sbírka lidových motivů na textilu a v kuchyňském vybavení je nezpochybnitelná jako vědecký princip, rešerše pro vlastní uměleckou práci. Klára Bočkayová frotuje celky rozměrných výšivek i jednotlivé detaily, posouvá je, opakuje, znečitelňuje. Použité písky v sérii s výšivkou podle Leonardovy Poslední večeře se dovolávají strukturální tradice informelu, ale použity v konceptuální rovině asociují čas a neustálou proměnu.
Amen, pravím Vám, jeden z Vás ma zradí nebo Já dobrého muže mám, jen vtedy pije, když mu dám. Texty a motivy na výšivkách u Bočkayové jsou a nejsou důležité. Biblické citace vytržené z kontextu patří ke klasice, ale veršíky v kombinaci s vyšívanými kresbami zastupují lidovou kvazimoudrost. Ty nejbizarnější jsou ekvivalentní humoru televizních a kabaretních bavičů. Autorčiným přetlumočením obrazové i textové části kuchařek se narativní prvky střetávají s konceptuální metodikou. Přepracovaná výšivka s Poslední večeří dokládá, že předmětem apropriace se pro lidovou kulturu mohlo stát umělecké dílo skrze století a stovky kilometrů vzdálené. Běžnější je postup právě opačný, který také užila Klára Bočkayová. Jde tedy o kulturní transformaci, jakousi tichou poštu, posun, který může naznačovat proces stávání se součástí kolektivní paměti.
Pro autorku se s lineární kresbou výšivky vynořující se na povrch malby připomíná i osobní historie a vztah k znovuobjeveným renesančním malbám. Jak byla vnímána Sixtinská kaple před restaurováním a krátce po něm? Restaurování a očištění bylo chápáno jako zkáza a destrukce uměleckých hodnot, uložených v temných vrstvách času a špíny. Se skutečným autentickým záměrem umělce naše představy o díle souvisely pravděpodobně jen málo. Leonardovu milánskou malbu mohou počítačové vizualizace zrekonstruovat na vícero způsobů, ale k původnímu záměru se možná nepřiblíží, stejně jako je mu vzdálený i její současný stav.
Klára i Milan Bočkayovi se shodně zabývají vztahem malířského média k sobě samému, styčnými plochami a ambivalencemi mezi malbou a obrazem, malbou o malbě, kresbou o kresbě, či metamalbou a metakresbou, jak trefně popisuje Jiří Valoch v jasnozřivém textu z Bočkayova katalogu z roku 1989. Dokonce se táže: je výběr citátu méně autorstvím než vlastní kompozice? dávno přes tím, než se začalo ve Střední Evropě hovořit o apropriativním umění.
Oba autoři bývají rovněž shodně (přestože jejich postupy jsou odlišné) řazeni do proudu analytické malby. Analytická malba jako pojem zdomácněl jen v některých zemích Evropy. Na Slovensku, na rozdíl od českých zemí, šlo o označení aplikace konceptuálního myšlení na médium malby. V Čechách ve stejnou dobu převážily postmoderní tendence.
Malba Kláry Bočkayové vychází z kresby, papíru a frotáže, z posunů, seriality. Její plátna pracují s časem, ale nezabývají se iluzí, na rozdíl od obrazů Milana Bočkaye (1946 Krušovce, Slovensko). Jeho pop- a op-artové kořeny se dotkly problému vnímání a interpretace viděného a směřovaly k hyperrealismu. Doslovnost bývá považována za tradiční. Malíř, schopný teoretické reflexe svých pláten, hovoří o starořeckém soupeření dvou umělců, o obelstění nikoli pouze vizuálně netrénovaných očí, ale o pasti na profesionály, jak o tom vypráví Plinius. Bočkay kombinuje iluzivní fragmenty, které známe z nutkavých kreseb během nudných hodin na základní škole, ale stejně na jejich vějičku vždycky skočíme. Protože naše oko chce věřit tomu, co vidí. Milovníci umění u Bočkaye obdivují namalovaná pomačkaná plátna, vystínované pastelky, dvojitě vedené linie provázků a svazků proutí, poučení diváci odhalují původní autory kreseb použitých v hlubším plánu. Převzatá umělecká díla jsou tak dobře známá, až působí jaksi podprahově. Do tohoto tance klamů a iluzí vstupují zadní strany obrazů, rub namalovaný na líc a hrátky s Duchampem či Magrittem. Máte doma Magritta? Ano, ale je to Bočkay...
Malíř si hraje se surrealistickým popřením viděného (Toto není dýmka) a nasazuje automatickým předpokladům korunu ze šaškovských rolniček. Je zarážející, jak často nám mysl napovídá jako google našeptavač a podsouvá významy, až vlastně nevíme jistě, co vidíme. Okamžik znejistění reality pochází z metaforiky normalizační doby, kdy vše bylo kódované. Na vystavených malbách Bočkay anekdoticky předestírá téma malířské stopy, tak zásadní pro americkou abstrakci. Zabývá se také vztahem malby a fotografie. Fotografie není jen konkurentem a souputníkem malby v posledních víc jak stopadesáti letech, je také médiem, které se odvolává na autenticitu a dokumentární pravdomluvnost. Je považováno za důkazní materiál. Přesto všichni víme, že situace fotografie ve vztahu k pravdě je mnohem komplikovanější. Bočkaye zajímá veristický princip ve smyslu biblického Pilátova zpochybnění: Co jest pravda? Lehkost, čistota a jas obrazů na zdech galerie se zdá být spíše oknem do jiného prostoru, než cizím, importovaným předmětem. Některá spojení jsou výzvou, například Leonardův komplikovaný létací stroj v podkresbě a v druhém plánu iluzivně zavěšený běžný utahovací klíč. Analogicky van Goghův most a na provázku uvázaný svazek štětců. Právě 3D reálnost obyčejných předmětů je metaforou pro hlubokou úctu k významným tvůrčím činům minulosti a nadnesením otázky po heroických činech naší doby.
– Z textu Martiny Vítkové pro časopis Ateliér