+ Archív výstav
Království za koně › 11/9–2/11/2014

Michal Burget, Vladimír David, Michal Gabriel, Monika Havlíčková, Radek Kalhous, Kateřina Karlová, Milan Křiček, Milan Langer a J.M.Pavlíček, Jiří Nekovář, Petr Novák z Jaroměře, Josef Pírka, Paulina Skavova, Ludvík Vacátko, Ladislav Vlna, Roman Vondrouš
Kurátoři: Pavel Šmíd, Martina Vítková
VÝSTAVNÍ PROGRAM 2014
Výstavou s dramatickým titulem Království za koně si město Pardubice připomíná 140 let Velké Pardubické. Grandiózní steeplechase, nejtěžší dostih kontinentu, se na zdejších rovinách díky chlumeckému rodu Kinských poprvé jel u v roce 1874. Od té doby koně i závod inspirovaly řadu umělců a fotografů. Někteří se pokoušejí postihnout reálné tvary koní, jiní se soustředí spíš na drama, a jsou i tací, kteří se obracejí k mýtu, k legendě, k významu, který má pro člověka kůň. Název výstavy v sobě obsahuje nejen téma koně a jezdce, ale i motiv moci a nárok vládnout.
Galerie města Pardubic sídlí v bývalé zámecké konírně na Příhrádku. Téma sem přirozeně patří, i když nelze předpokládat kompletní zmapování terénu, spíš vzorek toho nejzajímavějšího, co se s koňmi v našem prostředí spojuje. V krátké existenci galerie od roku 2012 je to první ambiciózní projekt se zápůjčkami rozměrných objektů. Přesto se vyplatilo, výstava je živá, kombinuje reálnou velikost koní s modely, fotografiemi a malbami. Nejsou tu videa, nejspíš protože živá Velká pardubická je na dohled...
Téma koně je pro sochaře téma vrcholné a zároveň nejtěžší. Představuje také hlubokou znalost nejen lidské, ale i zvířecí anatomie. Koně v životní velikosti si může troufnout vytvořit pouze sochař s citem pro velké formy a se smyslem pro monumentální účin. Se snovou lehkostí přiklusali z archaických dob koně Moniky Havlíčkové (1975) s nohama jako struny. Kůň a člověk jsou pro sochařku spojeni historií až téměř k věčnosti. A věčnost se nehýbe, spíš se z ničeho nic zjeví, a je osamělá. Stejně jako tito koně, kteří svou křehkostí a subtilností připomínají tanečníky.
Výrazně dynamičtí jsou koně Michala Gabriela (1960). Jde o zátěžové koně, koně do boje, pro závod, do bitvy, na dlouhou cestu. Sochař se kdysi rozmýšlel, zda jeho profesionální cesta nepovede spíše k chovu koní, byl u počátků chovu huculů v Krkonoších na Janově Hoře. Dnes je práce Michala Gabriela na první pohled rozeznatelná také díky ořechovému designu. Povrch soch bývá tvořen přírodní strukturou ze slupek vlašských ořechů, buráků nebo štípaných broskvových jader. Pro sochaře je zásadní jednota vegetativního, živočišného i lidského světa. Otisk ořechu jakoby představoval základní genetickou, tedy stavební jednotku díla.
V roce 2008 vznikla v Dejvicích vodní kaskáda se třemi bronzovými koňmi o výšce kohoutku 145 cm. Téma koně v životní velikosti se objevilo už v roce 2005, kdy začal sochař pracovat na Červených koních a Jezdci z probarveného laminátu. V nich ožila živoucí éterická energie koní Franze Marca a ukázalo se, že ve veřejném prostoru se dobře vyjímají i současné materiály, nejen klasické. V Pardubicích uvidíme variantu koně s jezdcem z laminátu a burských ořechů. Jezdec symbolizuje souznění člověka a koně a jejich propojení s přírodou. Jezdec je poutník, který projíždí krajinou.
Pokud je v Čechách nějaký sochař, jehož doménou jsou zvířata a zvláště koně, je to nepochybně Paulina Skavová (1976). Sochařčina velmi osobní zkušenost s koňmi, s jezdectvím a péčí o koně, je patrná v reliéfech i modelech pro budoucí plastiky. Vymodelovala svou klisnu jménem Farba, protože byla malá jako hříbě, nakonec z ní ale vyrostla obrovská kobyla. Klisna českého teplokrevníka pochází z chovu ze Starosedlského hrádku u Příbrami, její rodokmen sahá až k roku 1883.
Skavova je také autorkou houpacího koně Sněhurka (2012) v podobě sexy dívky v prádle. Vyzývavá Sněhurka komentuje objekty britského pop-artisty Allena Jonese, v nichž ženská figura zastupuje v genderově nepřípustné nekorektní hře domácí užitný nábytek, stoleček nebo křesílko. Na rozdíl od nábytku má člověk houpacího koně spíše pro radost, houpe se na něm v důvěřivém očekávání věcí příštích, s ideály, které ztratí když z houpání vyroste.
Kentauři byli synové thessalského krále Íxiona. O dcerách se nikde nemluví. Sochařka si položila otázku, zda jsou kentauři pouze mužského rodu. A vymodelovala pro bájné kentaury ženský protějšek. Kentaurka patří do série trofejí, které jsou jednoznačně ženským tématem. Kentaurka stejně jako Kozlice, Muflonka a Antilopí žena demonstrují, co může být na pozici trofeje zábavného či naopak děsivého.
Kůň jako nejbližší průvodce člověka je tématem jaroměřského sochaře Petra Nováka (1957). Novákovy sochy jsou poctou reálným koním, jako je napajedelský hnědák Monolit (2005) nebo lipický hřebec Maestoso Alea (2007), jenž účinkoval ve vysoké španělské škole ve Vídni. V Galerii Petra Nováka v Josefovském bastionu najdete také sochu kladrubského bělouše Generale Proxima, ryzáka Laccari nebo hnědáka Džentile. Dlouhodobě promýšleným projektem je pomník Padlým koním, který bude připomínat dva tisíce koní padlých v červenci 1866 u Střezetic na Královéhradecku. Novák posadil pro budoucí pomník na koně i hradeckou královnu Elišku Rejčku, snovým motivem je Lady Godiva.
Sochař Ladislav Vlna (1976) vytvořil koně Janáčka pro divadlo. Vystavený koník je modelem pro sochu v nadživotní velikosti, která hrála v představení brněnského divadla Husa na provázku nazvaném Leoš aneb tvá nejvěrnější. Sochař byl zároveň scénografem hry. Stát spočívá na hřbetě koně: obraz Ladislava Vlny s princem Charlesem na koni vznikl pro časopis Respekt. Následník britského trůnu na něm v jezdeckém oděvu přehlíží krajinu. Malba je parodií na hony na lišku, v Británii tak obvyklé, ale také na aristokratický nárok na krajinu. Ten byl v minulosti symbolizován právě koněm. Lenní pán dokázal spravovat zemi v dosahu svého koně. Aristokraté bývali často zobrazováni, jak z koňského hřbetu kontrolují zemi, jež jim patří. Šlo o důkaz bohatství a vlastnictví. Jenže princi Charlesovi vlastnictví britské země, byť symbolické, stále uniká.
Michal Burget (1970) maluje bitevní a militaristické scény se sarkazmem a nadhledem až komixovým, s oblibou mísí romantiku s kritikou. Protože vojenskou technikou nejsou jen letadlové lodi a tanky, je na jeho obrazech a grafikách koní mnoho. Nejnápadněji na monumentálních obrazech Pádící oblaka (2011) a Mobilizace (2002). Pádící oblaka tematicky vycházejí z období Hřbitova pomníků. Autorovi šlo o jakousi rezervaci, kde by pomníky dožívaly a pomalu se rozpadaly. Pod oblaky vidíme obří kamennou sochu Jana Žižky z Trocnova, která je součástí fantastické krajiny, krajiny čisté a nedotčené technickou civilizací. Tak odlehlé, že může být hnízdem nepolapitelného loupežníka, ať už je jím gotický lapka nebo malíř sám. V Burgetových obrazech je vždy patrný nějaký rozpor. Nic není jen romantické, vždycky se najde kritický osten zaseknutý do příběhu. Pomník vojevůdce se pomalu drolí a jeho hlavu zakrývají oblaka, jako paměť, sny nebo legenda. Na druhém obraze malíř zmobilizoval Blanické rytíře. Zatímco Žižka v malebné české krajině zkameněl, blaničtí rytíři se vydali na cestu někde u Náchoda. Proplétají se se svými praporci a v brnění průsmykem mezi vozidly a jejich užaslými řidiči. Ale může jít také o scénu z natáčení velké filmové produkce, jakou byli Mušketýři nebo Bessonova Johanka z Arku.
Nejslavnějším malířem koní minulosti v Čechách byl Ludvík Vacátko (1873 - 1956). Jeho oblíbenými motivy bylo plavení koní, mužské akty na koni, portréty na koních, zvěř a bitevní scény. Vacátko absolvoval kadetní důstojnickou školu a vzdělání si doplňoval na akademii v Praze a ve Vídni. Působil jako asistent Luďka Marolda při malbě panoramatu Bitva u Lipan. Uvědomoval si, že na koně jako aktéry bitev se zapomíná. Připravoval scény pro monumentální obraz Bitvu u Slavkova a téměř pětimetrovou Bitvu u Kolína r. 1757, jejíž nedokončená verze je uložená v Regionálním muzeu v Kolíně. Byl také propagátorem záchrany kladrubských koní, hřebčín se za první republiky dostal do existenčního ohrožení. Jedním z výjimečných Vacátkových portrétů je podobizna T.G. Masaryka na hnědém koni s bílou lysinou z roku 1919. Prezidentský kůň Hektor byl ovšem zakoupen až v roce 1920. Vacátko publikoval učebnici Malířství zvířat r. 1928. V témže roce vyhrál soutěž na oficiální jezdeckou podobiznu prezidenta republiky.
Hradecký Milan Langer (1944) se v osmdesátých letech zabýval myšlenou fontánou pro Pardubice v podobě druhé půlky erbovního koně. Dar chybějící části (zadku zvířete) Langerovými slovy kopulativně půlený trup dostihového koně měl zajistit městu symbolickou celost. Langerův aktuální obrazový seriál ve spolupráci s Maxem Pavlíčkem je dedikován spisovateli Dicku Francisovi a jeho překladatelce, pardubické rodačce senátorce Jaroslavě Moserové. Autor se zabývá historií napoleonských portrétů J.L. Davida, v protikladu k romantickému husarovi Theodora Gericaulta, avšak koně na slavných obrazech pomalu nahrazují harley davidsony a luxusní bicykly.
Zatímco sochař či malíř se musí neskutečně snažit, aby kůň nesl nejen správné proporce, ale i danou myšlenku, fotografie těží z autenticity dokumentu. Protože fotografická technika archívuje život člověka včetně koní, dostihů a jezdectví už přibližně od roku 1839, je jasné, že i v žurnalistické práci fotografa jsou místa, kde se nic nemění a naopak prostory, kde nic nezůstalo stejné.
Josef Pírka (1861 - 1942) byl fotografem starých pardubických dostihů a parforsních honů od roku 1877. Byl velkým znalcem koní a na skleněné desky vyvolal velkou část historie města Pardubic, včetně podzimních honů až do 30.let minulého století. Pírka byl dvorním fotografem vévody nassavského, zakládajícím členem muzejního spolku a privilegovaným fotografem parforsní společnosti. Koně fotografoval i na své cestě do Ruska v roce 1907.
Nestorem pardubických fotografů se stal sportovní a dostihový fotograf Vladimír David (1931 - 2009), autor dvou knih z prostředí pardubického závodiště, Od startu do cíle (1974) a Taxis a ti druzí (1987). Svou první Velkou Pardubickou nasnímal v roce 1955 a pokračoval celkem v 50 ročnících. David je autorem černobílých i barevných snímků, které bral často z úhlů, odkud nemůže vidět dostih žádný smrtelník, zpod koňských kopyt. Z konvolutu fotografií je evidentní, že dostihy jsou nejen krásný, ale i nebezpečný sport. Na jednom z jeho ikonických záběrů diváci s úsměvem sledují dostihovou dráhu, kam se dosud nedostavili koně, ale kam zabloudil jeden malý dlouhouchý zajíc.
Davidovi následovníci jsou za snímky z pardubických dostihů nositeli řady cen. Křiček a Kalhous byli oceněni na Czech Press Photo a Vondrouš je laureátem World Press Photo 2013. Dostihová fotografie současnosti osciluje mezi krásou a smrtí. Klid střídá drama, bláto, sníh a déšť idylicky modré nebe. Milan Křiček (1962) vystavuje sérii založenou na pádech koní a žokejů, které leckdy protiřečí zemské přitažlivosti. Barva ještě výrazněji upozorňuje na bolest, již každá chyba nebo náhoda přináší mužům a hlavně jejich koním. Radek Kalhous (1978) se soustředí na černobílé snímky z ostrých úhlů, dramatická nebesa a zvířenou zem odletující od všudypřítomných kopyt. Jeho dostihy, to jsou také lidé, sázky, napětí a nebezpečná vodní tříšť rozptýlená u Taxisova příkopu.
Fotograf musí znát závodiště jako vlastní boty. Roman Vondrouš (1975) v jednom rozhovoru o závodišti řekl: Znám to tam už na nazpaměť a mohl bych ty závody i sám běhat. V sérii jeho fotografií je přítomno vyčkávání žokejů před dostihem, pomalý příchod na start a let koní rovinkou. V chumelenici, která nečekaně postihla závodiště, je nápadné, jak dostihové momentky připomínají válečné fotografie. Protože co jiného by mohlo tuto zničující apokalyptičnost zdůvodnit? Jedině boj o život. Jako z lidové balady působí zrcadlení jezdců na vodní hladině mezi oblohou a topoly. Skrze kaluž se na reálnou scénu díváme vlastně podobně jako na instalaci koní v krajině Michala Gabriela.