+ Archív výstav
Jaroslav Valečka: Krajiny soumraku › 3/3–1/5/2016
Jaroslav Valečka
kurátorka: Martina Vítková
VÝSTAVNÍ PROGRAM 2016
Krajiny soumraku
Obrazy Jaroslava Valečky rozdělují publikum do dvou navzájem nesmiřitelných táborů, jedni se obdivují atraktivní melancholické náladě jeho obrazů, jiní jsou zděšeni bizarností figurálních výjevů a vnímáním temné stránky člověka. Ale o temné straně jsou všechny příběhy světa, včetně síly, která se právě probouzí v Hvězdných válkách. Problém je spíš v tom, že jsme zvyklí vnímat umění v jeho konejšivé roli a toužíme, aby do našich životů vneslo harmonii a krásu, která ve světě okolo nás tak často chybívá. Nepřejeme si být děšeni skrze obrazy, tato výsada je propůjčena pouze filmovým hororům a černým kronikám v novinách. O to víc si hrůzy z filmového plátna užíváme, protože filmové příběhy se uzavírají v čase, projdou okolo nás a jen co znovu povstaneme z rudého sametového křesla a narovnáme nohy, nechají nás žít. Statické malované obrazy jsou věčné, nehybné, ale trvalé a naše mysl se jich nedokáže zbavit. V tom je jejich moc a síla.
Ani obrazy jen o kráse nikdy v minulosti nebyly. Goyovy obrazy galantních rokokových zábav nikdy nebyly ceněny tak vysoko jako jeho noční můry, hrůzy války a černé obrazy, na nichž Saturn požírá své děti. A přesně v této linii malíř Jaroslav Valečka maluje své extraordinérní zvěřince podzemních bytostí.
Jaroslav Valečka byl v Gampě zastoupen už na skupinové výstavě Stuck in Pardubice na podzim roku 2013. Nyní přivezl kolekci obrazů z posledních pěti let. Jde převážně o krajiny, figurální obrazy a pohledy do interiérů. Krajiny patří k rozporuplným příslibům – nabízejí široký rozlet a rozmach, výhled na cestě k osvětlenému sídlišti, zářícímu městu v údolí a osamocenou cestu strašidelným lesem. Malíř dobře ví, že soumrak má v sobě víc barev než pravé poledne. Zasněžené pole s procesím, terasy obývané čekajícími osamělci v sobě mají velmi intenzivní romantický náboj. V temných hvozdech hlídkují bludičky a k obloze se nad vodou vznáší na heliových balóncích zavěšená obětní figura. Zima v tomto kraji dokáže vypadat mírně a přívětivě, skoro ladovsky. Po nábřeží projíždějí vozy se silnými halogenovými reflektory. Cílem vražedné rallye mohou být idylická zamrzlá jezera, domy se zimními zahradami anebo konečná ve svém terminálním významu.
Interiéry nahlížené shora podobně jako scény v noirových filmech jsou podstatně děsivější, a to i když před okny krouží noční motýli. Dostáváme se totiž do útrob domu, který možná ještě nápadněji než krajina odráží narušený stav lidské duše. A v tomto tajemném domě jsou místnosti, kde sní brunetky s uhrančivýma očima. Zahlédneme kafkovskou transformaci bytosti v hmyz, broukají tu cikády a straší masopustní masky. Je tu depozitář podivností se zlatou gilotinou a hlavou prasete a cokoliv dalšího se může stát rekvizitou hrůzného snu.
Každé plátno je střípkem příběhu, povídkou v románové knize Valečkovy malby, záběrem chladné severské filmové balady, v níž kráčíme sami proti zbytku světa, temnotám a chladu noci a čelíme i sami sobě, svým nejhorším obavám. Všechny dobré obrazy nám kladou otázku, zda víme, odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme. Kam kráčíme?
text Martina Vítková