Alva Hajn

Kurátoři: Pavel Šmíd, Martina Vítková

VÝSTAVNÍ PROGRAM 2014

GENIÁLNÍ OSAMĚLEC

Alva Hajn je považován za geniálního osamělce, za outsidera, podobně jako Bohuslav Reynek, Karel Šlenger, Alén Diviš nebo Josef Váchal. Něco na té myšlence je. V posledních letech žil v Polních Chrčicích, staral se o svou nemocnou maminku a pro přátele, kteří za ním pravidelně jezdili, chystal naprosto unikátní zahradní instalace svého díla, jednodenní výstavy. V Hajnových instalacích se projevil princip akumulace, který používali francouzští Noví realisté a zároveň undergroundová praktičnost. Přes deklarovanou osamělost Alva Hajn nebyl solitérem, ale velmi slibným talentem své generace. 

Výstavou Alvy Hajna pokračuje Galerie města Pardubic v mapování díla generace Starých psů. Začínali Františkem Kynclem, loni jste mohli vidět dílo Josefa Procházky. Pro příští sezóny se uvažuje o Bedřichu Novotném, takže zbývá už jen Jiří Lacina, kterého připomněla v dubnu Jarmila Kudláčková ve Fresh Gallery. Hajn žil v letech 1938–1991, tvořil od dětství, zprvu pod vlivem Karla Černého a také Bohumila Kubišty, který byl miláčkem mladých umělců pro legendu, která jeho dílo obklopovala a také protože se cítil jako svatý Šebestián nového umění. Je trochu škoda, že v Pardubicích nelze najednou představit celé dílo Alvy Hajna, nebo výběr z celé šíře díla. Ale i na to by sotva stačil Mánes či celé patro Veletržního paláce.

Sochařský princip je v práci Alvy Hajna přítomný už od počátku. Když v padesátých letech začínal s malováním, byly hlavy portrétů vždy prostorově vybudované, zbavené podrobností tak, aby vyzněla hmota. Tento princip používal i ve své práci ve třech rozměrech.

Díky realizacím v architektuře hledal Alva Hajn svůj vizuální jazyk i v na první pohled nevzhledných stavebních materiálech. Asfaltový papír, pletivo, cement brutálně obnažovaly tvar a dodávaly objektům syrovost a jistou poetiku. V osmdesátých letech jsou díla Alvy Hajna zcela materiálová, abstrahovaná. Hajn nepracoval s materiálem jako klasicista, neuvažoval o věčnosti, jeho díla jsou ohrožena časem a přirozeným rozpadem. V tomto smyslu je i beton křehký.

V Hajnově tvorbě je drama, zápas a hutnost výpovědi. Síla a energie, s níž pracoval, probublávala všední každodenností a objevila krásu právě v té nevzhlednosti, ve zdánlivém neladu, mezi jizvami zdiva, vrstvami térových papírů, pokroucenými šlahouny drátů a železa, provazy, otisky a neurčitě bílou matérií sádry a našedlého cementu.

Naštěstí není možné zapomenout na někoho, o jehož živé přítomnosti svědčí takové množství fotografií a hmotných vzpomínek v obrazech, objektech i kresbách.

Alva Hajn se narodil 3. července 1938 v Polních Chrčicích. Do Pardubic přišel v roce 1961 po studiu pražské výtvarné školy a po vojenské službě. S Pardubicemi a zdejší uměleckou scénou, jejíž hlavní osobnosti dnes nazýváme Starými psy, je Alva Hajn nerozlučně spjat.

Jeho dílo je monumentální jak množstvím, tak kvalitou. Jeho generace byla předurčena stát se buď koryfeji režimu, nebo ztracenou generací. V šedesátých letech měli jen krátký okamžik k tomu, aby o sobě dali vědět, sedmdesátá a osmdesátá léta normalizace pohřbila jejich slibně započatou kariéru. V devadesátých pro ně už většinou bylo pozdě, ke slovu se dostali mladší umělci, jiná témata.

Alva Hajn zemřel v roce 1991, jen pár dní před zahájením své velké a nadějné výstavy v pražské Kramářově galerii. Jeho práce se tak nedostala do konfrontace s českým a světovým uměním, aby se potvrdilo, že umělec patří k nejvýznamnějším osobnostem své doby.

Fotografie z osmdesátých let, které pořídili Jan Adamec nebo Bohdan Holomíček, ukazují, jak se mezi rozměrnými čtvercovými a kosočtverečnými obrazy volně potulují slepice, kočky, děti a sem tam se rychle uklízí, protože přichází bouřka. Sochy na půdě měly také svůj vlastní řád, reliéfní obličeje, barokní pokroucená těla, trčící dráty vytvářely les figur, mezi nimi se vyjímaly objekty z cementu a z černého asfaltového papíru. V Hajnových instalacích se projevil princip akumulace, který používali francouzští Noví realisté a zároveň undergroundová praktičnost.

Přes deklarovanou osamělost Alva Hajn nebyl solitérem, ale velmi slibným talentem své generace. Měl našlápnuto stát se hvězdou... Politická situace mu jeho osud odcizila. Byť se živil od roku 1972 ve svobodném povolání, přežil ho jen díky své vrozené skromnosti. Nevyl totiž s vlky, nepracoval pro mocné muže establishmentu, nepřizpůsoboval svá témata a materiály shora diktovaným požadavkům doby.

– vybráno z textu Martiny Vítkové pro katalog ALVA HAJN