+ Archív výstav
František Kyncl › 2/5–28/6/2012
František Kyncl
Kurátoři: Pavel Šmíd, Martina Vítková
VÝSTAVNÍ PROGRAM 2012
INSTALACE PROSTOROVÝCH OBJEKTŮ
Jedinečná instalace prostorových objektů Františka Kyncla, rekonstruující jednu z původních instalačních představ ze sedmdesátých let 20. století. V pozůstalosti Františka Kyncla objevil kurátor Pavel Šmíd dosud nepublikované skicáře, z jejichž ideových návrhů vyšel při své vlastní koncepci výstavy, založené výhradně na prostorových objektech z cyklu Monostruktury.
FRANTIŠEK KYNCL
Jedna z nejvýznamnějších osobností českého konstruktivistického umění a čelní představitel českého Klubu konkretistů.
František Kyncl se narodil 21. listopadu 1934 v Pardubicích a zemřel 14. července 2011 v Düsseldorfu. Své mládí prožil v rodném městě, kam se po absolvování odborných studií a prezenční vojenské služby v Armádním uměleckém studiu opět vrací. Zakládá v Pardubicích výtvarné sdružení Skupina mladých, velmi úzce spolupracuje s polskými výtvarníky (především s Marianem Boguszem) a účastní se jejich sympozií. V roce 1962 se při návštěvě Sovětského svazu (Leningrad – dnes Petrohrad) poprvé neoficiálně seznamuje se sovětskou avantgardou a konstruktivizmem 20. let minulého století. V roce 1966 navštěvuje krátce Rakousko a Itálii, kde v Římě dochází k velmi důležitému seznámení s tvorbou Lucia Fontany. V témže roce pořádá v Pardubicích se Skupinou mladých první mezinárodní výtvarné sympozium ARTCHEMO, na které v současnosti navazuje Uskupení TESLA snažící se propojit výtvarné umění a nové technologie.
V roce 1968 cestuje na oficiální povolení tehdejšího Svazu česloslovenských výtvarných umělců do Rakouska, kde jej zastihne dopis od otce se zprávou, že byl odsouzen za nedovolené opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. František Kyncl se stěhuje do německého Essenu odkud jej po nevelké samostatné výstavě přijímá profesor Hoehme na Akademii umění v Düsseldorfu. Zde se Kyncl se svou ženou Elsi natrvalo usadil.
Své rodné město však nikdy neopuští. Nezapomíná na své přátele, které zásoboval z tehdejšího Západního Německa nejen vírou v lepší budoucnost, ale také katalogy, publikacemi a informacemi ze světa svobodného výtvarného umění; po roce 1989 zorganizoval pro své pardubické kolegy výstavu a otevřel svůj domov pro návštěvy.
I přes veliký handicap (v těžké nemoci přišel o obě nohy pod koleny a po třináct let byl upoután na invalidní vozík) nepřestával pracovat a organizovat, zrealizoval a připravil několik výstav a svou autoritou podpořil mnoho projektů.
Na přelomu 20. a 21. století patřil k předním představitelům tzv. düsseldorfského výtvarného okruhu.
– text: Pavel Šmíd