leden 2023
kalendář GAMPA
26 27 28 29 30 31
16
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5

+ Archív výstav

O sportu › 24/6–28/8/2016

O sportu
O sportu

Pavel Brázda, Michael Rittstein, Jiří Surůvka, Michal Pěchouček, Karel Jerie, Alena Anderlová, Milena Olivová, Micl, Kurt Gebauer, Michal Gabriel, Paulina Skavová, Pavla Naďová, Petr Holub, Čestmír Přindiš, Milan Křiček, Luděk Vojtěchovský, Pavel Šmíd, Radek Kalhous, Karolína Šimonová, Vojtěch Fröhlich, David Böhm a Jiří Franta, Pavel Doskočil a Jan Suk, Milan Langer, Art division team a Rafani

kurátorka: Martina Vítková


VÝSTAVNÍ PROGRAM 2016


 

Umění a sport často bývají vnímány jako opozita, jedno zbytečné a druhé potřebné, podle úhlu pohledu, přesto je obojí součástí naší kultury. Rok 2016 je nejen rokem olympiády v Riu de Janeiru, ale i 85. výročím od potvrzení města Pardubic jako města sportu založením stadionu a uspořádáním Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu republiky československé v Tyršových sadech nedaleko zámku.

Významné sportovní události a olympiády často podmíní vznik uměleckých děl: zahajovacích skladeb, blýskavých ceremonií, úchvatných ohňostrojů, designových staveb. Pro olympiádu v Londýně v roce 2012, kdy se z vrtulníku na stadion nechala snést Jamesem Bondem i sama britská královna, vytvořil David Černý klikující autobus, Michael Rittstein velkolepou Sportovní epopej a dílo Františka Kupky Amorfa se objevilo na dresech sportovců včetně ponožek a holínek.

Slovo sport k nám doputovalo z anglosaského světa a odvozuje se od slova disport – bavit se, kratochvíle. Jak vnímáme sport závisí na tom, co nás na něm baví. Někdo se na kole žene do zatáčky hlava nehlava, jiný si užívá lážo-plážo relaxace fotbálkem u vody či na venkovském hřišti. Obrat jdu si zacvičit používáme i pro meditativní jógu. Když jde o sport, jde o pohyb – nikoli jen fyzický, protože za sport považujeme i šachy, které jsou ve své podstatě strategickou hrou, ale už nikoli karty nebo ruletu. Že je množina toho, co považujeme za sport, poněkud nejednoznačná, dokazuje známá anekdota o Alfonsu Muchovi a Luďku Maroldovi. V roce 1889 užívali společný ateliér a pracovali 14 – 16 hodin denně, až jim lékař nařídil dát si během dne hodinu pauzu a věnovat se sportu. Tak chodili hrát kostky do kavárny.

Myšlenka souměrného rozvoje těla a ducha, kalokagathia, pochází ze starověkého Řecka. Stále používáme řecké sportovní pojmy atletika, gymnastika, stadion. Jen na rozvoj ducha trochu zapomínáme. Těžko si představit na olympiádě soutěž básníků. Svět se stal příliš velkým, aby dokázal udržet mír aspoň v době her.
Sportovat se dá doma i venku, často, občas i vůbec. Formou sportu jsou buď závody nebo hry. Mělo by při něm jít spíše o radost z pohybu nebo o vítězství? Odlišujeme sport vrcholový, adrenalinový, silový, kondiční, relaxační, kolektivní, individuální, indoor, outdoor, vyberou si chudí i boháči. Často jde o překonávání sebe sama, ale sport funguje i jako lidová zábava. Masovost sportu je také dědictvím manipulativní imperiální římské vlády – lid přece potřebuje chléb a hry, jinak se bouří. I dnes se lidé kvůli sportu scházejí, jako se dříve scházeli při popravách a veřejných trestech, divadelních představeních, jarmarcích a náboženských poutích.

Velkým propagátorem antického zdravého ducha byl první náčelník Sokola Miroslav Tyrš, filozof, estetik, profesor dějin umění. Do Sokola chodili pravidelně cvičit i mnozí dekadentní bouřliváci, od kterých bychom to úplně nečekali, například básník temných smutků Karel Hlaváček.

Sport, jako pohybová aktivita, je přirozenou součástí našeho středoevropského života. Máme ho zakořeněný velmi modernisticky, je důležité vyhrát, být lepší, rychlejší, silnější, šikovnější. Ve sportu stejně jako v životě je přece nutné předhonit všechny soupeře a zasáhnout cíl přesně do černého. Fyzická zdatnost byla zásadní pro přežití, a když jsme přestali žít v přírodě a s přírodou, stal se sport doplňkem života v industriálním městě.

Máme sklon vnímat sport jednostranně, pouze tělesně, ale tušíme, že z pohybu má prospěch nejen tělo, ale i psychická stránka naší bytosti. Při stresu a svalové zátěži se vyplavují endorfiny - hormony štěstí. Pojem fair play je jedním z mnoha termínů, které se ze sportu volně přelily do obecné řeči. Pohyb je hluboce individuální a souvisí s námi samými a kvalitou našeho života. Globální doba nám umožňuje hrát sporty Indiánů /lacros/, australských domorodců /bumerang/, pěstovat všechny druhy indické jógy a dokonce i podivné hybridy eskymácké zábavy /curling/ – posílání žehliček po ledě. Zimní bruslení uprostřed velkoměst připomíná holandské obrazy ze 16. století.

Snad jedině ve sportu se ještě objevují hrdinové naší doby. Jasným hrdinou je Jaromír Jágr a vítězové od Nagana. Na toto téma vznikla a hrála se stejnojmenná opera. Ikony ale také padají. Cyklista Lance Armstrong sice překonal rakovinu, ale ztratil tvář díky své dopingové aféře. Český národ uctívá sport, radnice na něj vždy věnují významné prostředky, ale náš univerzální lidový hrdina – Haškův Švejk, je poněkud nesportovní. Naštěstí Antonín Panenka zaútočil v Bělehradě 76 úspěšně na Německo vršovickým dloubákem zvaném taky Panenka kick.
Sport je všudypřítomný, moderní stadiony se stávají ikonami měst, ačkoli v zahraničí jim konkurují koncertní sály a muzea. Se sportem je pochopitelně spojen i tvrdý byznys. Nedá se zapomenout na slavnou větu Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? jež odstartovala jednu z mnoha korupčních afér, kdy manažer klubu kupoval výsledky zápasů.

Sochaři se věnují lidskému tělu jako nejzákladnějšímu výrazovému prostředku. Fyzicky zdatné tělo bylo tématem antických umělců, mezi nejslavnější světová díla patří Myrónův Discobolos. Současní sochaři vnímají tělo a jeho možnosti mnoha tradičními i netradičními způsoby. Brit Marc Quinn v sérii Mramor šokuje protikladem nádherného mramoru a formy inspirované klasickým sochařstvím zobrazující tělesně handycapované lidi. Skejtaře s lebkou v rukou můžeme považovat za Hamleta, Sirénou je modelka Kate Moss zkroucená v jogínské pozici  hadí ženy. Těhotná Alyson Lapper se stala viditelným symbolem paralympiády v roce 2012. Jde o monumentální sochu ženy, jež se narodila bez rukou a s pahýly nohou, a jež dokáže žít dobrý život snad úspěšněji než mnozí kompletní jedinci. Fyzickými předpoklady kresby se ve videoperformancích Drawing Restraint zabývá Matthew Barney. To, co kreslí, není ani tak ruka, jako umělcovo komplexní tělo v náročných pozicích a tělesných výkonech.


 

SEZNAMTE SE S DÍLY VÍCE NEŽ DVACÍTKY SOUČASNÝCH UMĚLCŮ

Sportovní fotografové Radek KalhousMilan Křiček na nádherných snímcích zachycují nezpochybnitelnou krásu pohybu vykoupenou námahou, bolestí a dřinou. Jedinečné detaily i charakteristické momenty zobrazují sport jak ho známe z médií. Dostanou se k rychlé a pomíjivé akci tak blízko, že ji dokážou zprostředkovat a skrze fotografické zmrazení učinit trvalou a věčnou. Odhalují psychické faktory, okamžiky instinktivního rozhodnutí a někdy stavějí pomyslné pomníky, jako v případě záběru naprosto obdivuhodného devadesátiletého hradeckého maratonce a vytrvalce Jiřího Soukupa.

Nenápadné dokumenty Luďka Vojtěchovského se dívají na sport s humorem z méně exponovaného úhlu. Na jednom ze snímků se odhaluje zákulisní pozadí sportovního byznysu, k němuž se i Němečkova socha obrací zády. Úspěch fotbalového zápasu a pohodlí diváků zaručí dostatečný přísun piva, které právě vykládají z korby náklaďáku.

Intenzivní pohybová aktivita patří přirozeně do dětství. Překrásnou energii holčiček metajících hvězdu na trávníku a kluků čutajících do míče zachytili fotografové Karolína Šimonová nebo Pavel Šmíd. Borci Kurta Gebauera jsou převážně hrající si děti a běžící malé slečny nebo svobodně se ve vodě vznášející plavkyně. Sochařka Pavla Naďová se zaměřila na gymnastiku a krásu komplikovaného pohybu v čase. Bělostná gymnastka zavěšená na šálách letí prostorem, vznáší se a dočasně překonává zemskou tíži. Paulina Skavova je fascinována silou svalů a silou osobnosti. Vymodelovala boxera těžké váhy Mika Tysona jako džina, kterého právě někdo vypustil z lampy. Soustředila se na humor, charisma a pocit převahy. Figury Petra Holuba jsou důkazem obdivu k tomu, co všechno tělo dokáže. Ukazuje možnosti našeho nejdůležitějšího nástroje. Papírové objekty a tisky Čestmíra Přindiše zachycují akci a pohyb, ale i následnou relaxaci a saunování.

Jak blízko mají běžci a hráči k válečníkům dokazují sochy Michala Gabriela. Vždyť  trénink vojáků v rámci válečných příprav se provozování sportu podobá, včetně fyzické i strategické stránky. Protože se ale výstava soustředí spíš na každodennost pohybu v našem životě, můžeme obdivovat bronzovou jogínku ve stoji na hlavě, který patří mezi 32 královských pozic a přivádí vnitřní sílu do každé buňky těla. Oživuje a omlazuje organismus a činí člověka odolným a vyrovnaným. Stoj na hlavě převrací hledisko, už nejsme nohama na zemi, jak je pro nás obvyklé. Obrácená pozice mění perspektivu a může nás přimět objevit novou stabilitu. Okamžik, kdy se z těla stává stroj, analyzují Rafani ve čtyřech sochách jako čtyřech aspektech celku.

Sport se stal námětem i pro videoperformance. Pavel Doskočil a Jan Suk se s fotbalovým nadšením pohybují různými terény, polem, loukou, lesem a pročutají se až za obzor. Protože celý svět je naše hřiště. Fotbal se může stát existenciální výpovědí, Hamletovským být či nebýt a ping pong metaforou studené války druhé poloviny 20. století, jako třeba ve Forrestu Gumpovi, který přestříhali umělci Art Division TeamMilan Langer. V jiném jejich videu se Ronaldinho proměnil v Maldorora, protože míč, se kterým provádí svoje kousky, zaměnili za stříbřitou lebku. Oslava života je totožnou s pohráváním si se smrtí.   

Sportovní akce zabírají mnohé reklamní prostory. Vojtěch Fröhlich si se skupinou přátel udělal díky horolezecké zkušenosti a výbavě z otáčejícího se bigboardu kolotoč. Jiný záznam dokumentuje jeho vstup do alma mater – Akademie výtvarných umění v Praze, kudy postupuje zásadně bez doteku nohou na zem, po zdech, oknech, dveřních trámech, klikách a nábytku. David Böhm a Jiří Franta kreslí ve vodě, v posilovně, zavěšeni pod stropem s mnohametrovými štětci a nechávají kreslit provazochodce. Překonáním fyzických těžkostí vzniká kresba s handicapem. Je vedlejším produktem sportu umělecké dílo nebo naopak se součástí tvorby uměleckého díla stává fyzicky náročný proces? Rafani mění pravidla fotbalu, oblékají hráče do stejných dresů, staví do branky dva brankáře, dovolují fauly a hru z ofsajdu – ale možná tím zcela likvidují myšlenku hry.

Jednotliví jezdci, cyklistické peletony, vzpěrači, veslaři nebo boxeři Michaela Rittsteina jsou divadlem života a velkolepou show. Neurčité pozadí, z kterého se figury vynořují na plátnech Aleny Anderlové dodává sportu mýtický charakter. Skvěle odpozorované pohyby skejtařů, běžců, skokanů podporuje výrazně kontrastní barevnost. MICL namaloval radost z pohybu, jiskřivou jízdu ze svahu v Chamonix i varovnou přítomnost skeletů na pozadí rychlobruslařské dráhy. Doménou Pavla Brázdy je minimalistická zkratka, s níž dokáže vyjádřit rychlost, adrenalin jezdce i chuť vítězit. Metaforicky přistupuje ke sportu Karel Jerie, inspirací se mu staly biblické, legendární i historické příběhy, často skrze slavné obrazy. Vypráví je vždy jako crossover - skrze všechno, či nade vším, a tak tu máme Davida, jenž se chystá vyhrát nad Goliášem v baseballu, zvěstování archanděla Marii jako tenisový set. Faul je odkazem na nesportovní chování v příběhu bratří Ábela a Kaina.  

Jiří Surůvka svá sportovní mužstva vybral z nechvalně proslulých osobností druhé světové války, z obou nepřátelských stran. Kdyby si oba týmy vyřídily své ambice ve sportovním prostoru, mohly být dějiny dvacátého století podstatně klidnější a méně násilné. Sport se dá provozovat kdekoliv, jak předvedli na ostravském performančním festivalu Malamut Jiří Surůvka s Petrem Lysáčkem. Plavecké závody 1994 se odehrávaly v bílých lajnách nakreslených na ostravském náměstí. Oba suchoplavci parodovali závod umění versus tělo.

S výjimečnou trpělivostí a ženskostí se postavila ke sportu Milena Průžková-Olivová. Velmi pomalou technikou vyšívání korálky hyperrealisticky převedla do ornamentálního vzoru novinové fotografie plavce či vícebojaře Tomáše Dvořáka. Korálky jsou tradiční, slavnostní a zároveň připomínají pixely.

Vztah vizuálního umění a sportu je mnohem bližší, než bychom čekali a vůbec není pouze kritický. Sport i umění obsahují prvek hry a stejně jako naše běžné životy znají prohry, vítězství i remízy, fauly i fair play. Sport je měřitelností svých výkonů, jasnými pravidly, které určují jediného vítěze, často přehlednější, byť v mnoha sportech jsou používána estetická kritéria /krasobruslení, gymnastika, synchronizované plavání/. I ve sportu jde nejen o výkon, ale i o krásu, která nějak souvisí s dokonalostí, dosažitelnou už na tomto světě.

text: Martina Vítková

Fotografie z výstavy

Doprovodný program

Program není momentálně k dispozici