+ Archív výstav

Ludmila Seefried Matějková: Mezi dvěma světy › 10/11–21/12/2017

Ludmila Seefried Matějková: Mezi dvěma světy
Ludmila Seefried Matějková: Mezi dvěma světy

Ludmila Seefried Matějková

Kurátor: Pavel Šmíd


VÝSTAVNÍ PROGRAM 2017


Mezi dvěma světy

V počátcích své tvorby se Ludmila Matějková snažila uchopit skutečnost abstraktní formou, v čemž ji podporovalo zaměření sochařského ateliéru J. H. Lonase. Brzy však směřovala ke stále realističtějšímu jazyku, jak sama říká ke kritickému realismu, a vyjádření nacházela v celé řadě materiálů: v polyesteru, sádře, pálené hlíně, dřevu a mramoru. V období 70. let převládal polyester, kam patří trojice dnes již ikonických plastik. V soše Na pokraji (1976-77) jemnost a ucelenost polyesteru umožnily docílit nuance detailu a hladkost lidského těla, ale zejména navodit stav ztišení a vnoření se do vnitřního světa bytosti, sedící tu na krajíčku postele zcela odevzdaně. Tiché drama přináší taktéž plastika Přede dveřmi (1979-80), v níž křehká žena v tmavých šatech padla přímo na prahu černých dveří. V křehkém zsinalém těle ležícím zde v nadmíru nedůstojné poloze tiše a pomalu dohasíná život. Naopak hlomoz a řev doléhá z plastiky Výkřik (1975-76). Zde urostlý muž v uzounké kleci pozvedá mohutné dlaně. Jeho odhodlanost však slábne a mizí v bezmocném gestu, zatímco se srdceryvný ryk tříští o chladný kov mřížoví.
V následných desetiletích Ludmila Matějková vytvářela sochařské práce, které výtvarnou řečí odkazují k tisícileté tradici výtvarného umění. Čteme v nich výrazovost egyptského či řeckého umění, renesančních bust či čistotu klasicismu, které lze vnímat jako autorčin respekt k dějinám civilizace, jejím odkazům ale i pokoru k plynutí času. Příkladem jsou zejména sochy Frida Kahlo (2008), Úsměv primadony (2003), Lolita (2010) či Somnambul (2013).
Ludmila Matějková od počátku nalézá motivy pro svoji práci v reálném světě. Se zaujetím pořizovala kresebné skici v berlínských ulicích, parcích, nádražích a prostředí metra, a ty následně převáděla do sochařských realizací, z polyesteru, dřeva, kamene či pálené hlíny, převážně v životním měřítku. Mnohé z nich jsou „portrétem“ konkrétního člověka, a jeho často až příliš trpkého osudu (např. zmíněná socha Přede dveřmi, 1979-80; Žebračka, 1997; Solitudine, 2004). Celoživotní inspirací Matějkové díla je všudypřítomná láska k člověku, empatie a soucit s ním, ve chvílích duchovní a duševní nouze, bolesti a útrap. Vedle osob z berlínského prostředí (Spokojený podnikatel, 2002; Dívka z výstavy, 1996) představují důležitý motivický okruh její přátelé a rodina – především dcera Markéta, vnučka Markétka a životní partner Rainer, které se zaujetím zachycuje v sochařských pracích i kresbách (Rainer, 1996; Evina, 1997; Markétka, 2001; Markéta, 2016).
Výrazný okruh díla Ludmily Matějkové utvářejí autoportréty, které jsou na výstavě zastoupeny výběrem z širokého časového záběru od roku 1970 až po letošní rok. Jde o expresivní, uvolněné kresby uhlem a pastelem zachycující bravurní výtvarnou zkratkou autorčiny fyziognomické znaky, charakter, vnitřní energii, ale i momentální emocionální stav. Tyto kresby jsou nejen neopomenutelnou součástí Matějkové díla a dokladem dobře zvládnutého umění portrétu, ale také sondou do sebe samé. Jsou sebezpytujícím nástrojem, kterým pod nánosy nových zkušeností odkrývala dávno zapomenuté křivdy, ústrky, ale i radosti a poznání, po léta absorbované s nebývalou senzitivitou a vnímavostí. Proto až budete z výstavy odcházet, nezapomeňte pohlédnout do obličeje terakotové sochy Otcův klobouk (1995). Figura v pánském kabátě, v pevném postoji, s ostrými rysy a výrazným pohledem před vámi rozkryje škálu na první pohled protichůdných vlastností – totiž vnitřní síly a odhodlání na straně jedné a pokory a hluboké víry v duchovní svět na straně druhé. A právě na těchto zdánlivě neslučitelných hodnotách se formovalo a vznikalo celé Matějkové dílo, podobně jako se kdysi formovala ona sama.

Text Ilona Víchová.

Fotografie z výstavy

Doprovodný program

Program není momentálně k dispozici