Kurátor: Pavel Šmíd

VÝSTAVNÍ PROGRAM 2016

Kočka u boudy

Kočka u boudy je název výstavy, který si zapamatujete. Je to něco jako sovy v mazutu, žralok v mixéru, tygr na kari nebo los na saních. Uvádí etapu malby Jakuba Špaňhela, která je zasvěcená venkovu, ale tak nějak jinak, než bychom čekali.
Malířská cesta za úspěchem Jakuba Špaňhela nejen v české kotlině, se zdá být až příliš snadná a přímočará. Po chrámových interiérech učinil katedrály i z benzinek. Objevil téma, kterého si dosud nikdo nevšiml, stejně jako se to povedlo Skupině 42 s periferií. Jako téma volného umění stvořil také světlo, respektive jeho nosič v obrazech lustrů, jednoho ze symbolů moderní doby a luxusu s ní spojeného. Luxsus je zároveň název umělecké skupiny, kterou spoluzaložil se svými spolužáky z AVU, s Vilémem Kabzanem, Michalem Novotným, Františkem Matouškem a Davidem Adamcem. Skupina přišla s otážkou, kdy a jak budou díla současných mladých umělců považována za ten druh reprezentace a luxusu, kterým se budou pyšnit mecenáši a jiní bohatci. V době homo economicus se umělecká díla z poselství, sdělení a součásti života musejí stát nejpravděpodobněji luxusem a konkurovat komoditám sportovních automobilů, exotických zážitků a zdravému životnímu stylu.
Malířská témata Jakuba Špaňhela se obtáčejí okolo několika hlavních motivů. První si získala pozornost architektura - interiéry, kostely, katedrály, banky, pohledy na centra měst. Od počátku bylo jasné, že stylizace zasáhne i malířskou paletu. Směřování k monochromii uvedlo na scénu kombinaci zlaté a černé. Ta asi nejlépe podpořila pocit uhranutí a oslnění nádherou převážně barokních kostelů. Přes spontánnost a rychlost záznamu tyto malby v sobě nesou i velebnost spojenou se zvuky varhan nesoucími se prostorem a možná také ještě cosi...
Od chrámů spojených s vírou se zájem malíře přesunul k chrámům spojeným s penězi a krachy, k bankám a jejich rádoby důvěryhodné architektuře. Téma kopíruje zájem naší doby, která se od spirituality odklonila směrem k hmotnému symbolu úspěchu, k finančním produktům, úsporám, aktivům, hypotékám a dluhopisům. S vytrácením duchovnosti a transcendence nabývá na pozornosti a na významu homo economicus, člověk zaměřený primárně na zisk, užitek, blaho, bohatství, spotřebu, sobecký individualista, který jedná přísně logicky a nemá na zřeteli nic jiného než maximalizovat své výnosy a minimalizovat své náklady.
Centrální banky jsou nezřídka projektovány významnými západními architekty a jejich budovy jsou považovány za skvosty – viz Central bank of Azerbaijan od Coop Himmelb(l)au. Centrální banka jako monetární autorita emituje i stahuje peníze z oběhu, vydává a nakupuje dluhopisy, spravuje rezervy ve zlatě a devizách. Stanovuje úrokové sazby a ovlivňuje měnový kurz a tím bezprostředně a vlastně anonymně zpoza tlustých zdí ovlivňuje život každého z nás. Minimálně ve stejné míře, jako to činilo křesťanství skrze své chrámy a duchovní správu v posledních šestnácti stoletích.
Mezistupněm mezi krajinou a architekturou tvoří benzinky. Je to do daleka zářící chrám na periferii, čistě konzumní, ale také místo kýženého odpočinku, důležitá zastávka na cestě Evropou, tvořenou samými dálnicemi, jednotvárnou šedí betonu. Novodobá architektura, spíše naplavená než umístěná součást krajiny, může být místem dějových zvratů jako ve filmech temných klasiků Lynche a Tarantina. Obrazy mají lehce halucinogenní charakter, jak se na zastávky správného road-tripu sluší. Benzinky se hřbitovy spojuje cosi jako rokokový karneval, tušený tanec dekadentních kostlivců a podivný klid ve tmách.
Krajiny Jakuba Špaňhela jsou venkovské, s kočkou u boudy, se psem nebo kostelíkem, sotva viditelným za zarostlou vegetací. Tato tematika je spojena s osobností malíře, grafika, básníka a překladatele Bohuslava Reynka, téměř tvůrčího antipoda Jakuba Špaňhela. Hluboce spirituální, skromný a nenáročný Reynek žil na Vysočině v Petrkově mezi svou rodinou a hospodářskými zvířaty právě jako svatý František, v chudobě, ale bez nářků a odříkání, zcela autenticky a nemoderně pokojně a šťastně. Naplnit život duchovně bez ohledu na materiální zabezpečení je představa, či možnost z jiné doby. Ideál, který nikdy nedokážeme doopravdy ani napodobit.
Ale, překvapivě, Reynkovy malinkaté, sotva několikacentimetrové prostě a skromně náboženské grafiky z mnoha čar jsou velmi blízké rozměrným Špaňhelovým plátnům, pomalovaným velkorysými tahy nejširšími, dlouhými štětci a košťaty. Rozdíl je v měřítku, ale ne v hledání cesty, které je paradoxně pro současníka výrazně obtížnější než pro modernistu. Zatímco v Reynkově době byl svět jaksi nesmlouvavě jednosměrný a černobílý, dnes nabízí samé slepé cesty, po kterých můžeme bloudit i dosti daleko, pakliže si nejsme jisti, kam a proč jdeme. Bohudík, i cesta může být cíl a právě na prodlužkách a zacházkách obvykle potkáme to nejcennější, poznání sama sebe a světa, v němž žijeme.
Traktory, kočky, psi, motýli jsou ubezpečením, že svět existuje. Že stále existuje den a noc, jaro, léto, podzim, zima, setí, žně, vinobraní a dlouhé procházky po polích, remízkách a lesících v trávě, blátě nebo sněhu. Vztah a souhra s bytostmi, jež člověka provázejí už tisíce let. Důkaz, že svět běžných starostí a tisíciletého opakování umírání a procitání není kybernetickou realitou či počítačovou hrou, že nejsme náhradníci, utopení v kádi matrixu. A že svět nestravují silnice, periferie, warehousy a všechna ta podivná veteš, která zabírá místo skutečným lidem a věcem.
Figurální témata se člení na portréty a figury. Malíř portrétuje skutečné živé lidi, ale také vytváří pocty slavným mužům minulosti (van Gogh, Jan Neruda). Všechny ostatní figurální obrazy jsou věnovány ženám. Jak by ne…
Pátá skupina má rysy zátiší, a to zátiší typu vanitas – marnost. Patří sem lustry, květiny a motýli, vše pomíjivé: světla zhasnou, květiny zvadnou a motýli dolétají s podzimem. V barokní malířské tradici byla pomíjivost připomínána cíleně, jako memento mori, připomínka smrti. Žijte svůj život tak, jakoby každý den měl být tím posledním, neztrácejte čas plaností, užívejte darů života.
Ale květiny můžeme vykládat i jinak, jako symbol živelné síly růstu, síly vegetace a krásy květu. Rudé růže, v nichž červená teče jako marnotratná životní síla mezi černými stékavými plány, jsou spíše bijícím srdcem než pouhou květinou. Motýli nás okouzlí svým půvabem, byť jsou uzavřeni ve sběratelských boxech na špendlíku. Ale nejsou zrovna růže a motýli důvodem, proč trávíme jaro a léto na venkově, kde je možné zahlédnout prchavou a časnou krásu, která patří ke střídání denních a ročních období, a ve městě se díky světelnému smogu zcela ztrácí?
Lustry, něco mezi nábytkem a nádobím, jsou za špičku pověšené hrady, devatero či dvanáctero dračích hlav osvěcuje temný prostor, v němž stíny ožívají. Umělé světlo prodloužilo aktivní den až do noci. Lustr můžeme chápat jako symbol prodlouženého, nastaveného času, jako v upírských filmech Neila Jordana.
S malířskou technikou souvisejí opakované motivy vytvořené válečkem. Kozy, slepice, květináče, plachetnice, pivní půllitry jsou spíš otištěné než namalované a vytvářejí obraz úplně jiného charakteru. Plocha není komponovaná na střed, ani na zlatý řez, ale právě jako plocha, jako textil nebo Warholův sítotisk.
Ve všech zmíněných i nezmíněných tématech se mísí imprese a exprese. Malíř se nechává ovlivňovat skutečností, nechává na sebe věci působit, ale taky se je odvažuje vyjádřit s jistou nadsázkou, velkorysostí a energií, někdy lehkým smutkem. Stékání barvy zdůrazňuje plynoucí čas, pomíjivost, erozi všech věcí. V rukopisu je malba Jakuba Špaňhela bravurní, vychází z velkého gesta poválečných expresivních abstrakcionistů. S tradičními tématy zachází velmi, velmi svobodně. Probírání se Reynkovým dílem, je zároveň promýšlením jeho životní filozofie. Vztah malby a konceptu ve Špaňhelově práci je možné vnímat – právě tak, jako Kočku u boudy.