+ Archív výstav

Antonín Kratochvíl: Persona › 13/1–28/2/2016

Antonín Kratochvíl: Persona
Antonín Kratochvíl: Persona

Antonín Kratochvíl

kurátor: Pavel Šmíd


VÝSTAVNÍ PROGRAM 2016


Persona

Fasáda fotgorafovaných spadne za půl hodiny, říká světoznámý fotograf a mistr černobílého portrétu, vyhledávaný americkými celebritami i tiskovými agenturami. Jeho série Persona představuje pronikavý, a přitom velmi intimní pohled skrze tváře slavných osobností. Jak takové focení probíhá, přibližuje Vladimír Ševela v rozhovoru s Antonínem Kratochvílem.

 

Z rozhovoru s Antonínem Kratochvílem, který vedl Vladimír Ševela:

Fotografoval jste Dylana, Bowieho, Richardse. Je těžší při focení navázat kontakt s celebritami, nebo přesvědčit afghánského vojáka, aby vás nezastřelil?
Většina z těch, co jsem fotil, chtěla být focená mnou, protože znali moji práci. Věděli, že to nebude zkrášlování nebo public relations. Takže bylo snadnější dostat se přes tu jejich fasádu. Ta spadne za třicet čtyřicet minut.


U koho to trvalo nejdéle?
Bob Dylan byl těžkej. Byla to první photo session po osmi letech, kterou dovolil. Dělal jsem s ním takový bláznivý fotky. Ten mi dával! Věděl jsem, že to jeho management nepustí. Musel jsem podepsat kontrakt. Já ty fotky mám, ale nemůžu je nikde ukázat. Fotku, co mám v knize Incognito, mi nikdy nevodklep.


Proč Dylan chtěl, abyste ho fotografoval právě vy?
Víš, proč chtěl, abych ho fotil? Za prvý, že to bylo žurnalistický, a to on měl rád. A za druhý, že jsem fotil Keitha Richardse. Pořád se mě ptal, jaký to bylo fotit Keitha Richardse. A taky mi nechal v autě rukavice. (Na manželku:) Máme ještě ty Dylanovy rukavice? (Manželka: "No, někde jsou.") Musíš je najít - můžeme je střelit v aukci v Sotheby! Ještě jsem měl děkovný dopis od Toma Cruise a ten ona vyhodila.

 

A jak vlastně probíhalo to focení?
To je dobrá story. Nejdřív ke mně přijel jeho manažer a říká: "Máš asistenta?" Říkám jo. - "Tak toho nech doma, Dylan se bojí, moc se bojí." Našli jsme ho na hřbitově. Tam jsem k němu přišel a on mi takhle podal ruku (AK mi opatrně podává pouze konečky prstů). V ten moment jsem věděl, že je všechno v prdeli, že tohle bude teda velice difficult. (směje se) Ten hřbitov se mi ale líbil: bylo tam pošmourno. Říkám: "Mr. Dylan, tady by to bylo dobrý, ne?" A on: "Ne, oni by to nedovolili." Já se rozhlídl, a nikdo tam nebyl. Pak jsem pochopil: Duchové! Šli jsme přes ulici a tam byl opuštěnej motel s takovou skluzavkou. On tam stojí a najednou skočil do bahna na břicho! Nekecám. To bylo dokonalý. Jdu do kolen a říkám: "Mr. Dylan, mohl byste drobet zvednout hlavu, já vás vyfotím." Na-čež za sebou slyším šepot manažera. "Don't tell Bob what to do. Bob will tell you what to do."


Nepovolil pak ani jednu fotku?
Před koncertem jsem ho pak ještě fotil na takový temný ulici. Bez blesku. A tuhle fotku povolil. Byla to obálka Los Angeles Times Magazine. Tu fotku si pak vyžádal a používal ji asi tři roky jako promotion. Dal jsem mu ji zadarmo, protože fotit Boba Dylana, to se jen tak někomu nepodaří.

 

S Richardsem to bylo jednodušší?
To bylo dobrý. Vrátil jsem se zrovna z Afghánistánu. On měl rád "Afghani red". Tak jsme povídali o tom hašiši z Afghánistánu, kterej já taky dobře znal. Byl jsem u něj doma celej den. Tak jsem ho navnadil a udělal s ním dobrý fotky.

Fotografie z výstavy

Doprovodný program

Program není momentálně k dispozici